16. Vydání Žil Moc Gorol

Vážení čtenáři, níže si můžete přečíst jak probíhalo samizdatové vydání desky Žil Moc Gorol. Kromě singlu před lety jsem takovej nadupanej vinyl vyráběl poprvé, takže nechyběl amaterismus, ale i očekávání, nadšení, pot a emoce. Napsal jsem to jako deník už před časem a teď to jen trochu upravim a hned zvěřejnim. Užívejte a nezapoměňte komentovat, dělá mi radost, když dostanu zpětnou vazbu. Taky je nově zpřístupněná sekce diskuze pod produkty, můžete napsat svoji recenzi na desky nebo jiné věci. Možná jste zaznamenali poslední reels, jeden byl dokonce virální, a mám nový sledující z řad starší generace, moc to nechápu, ale 380k shlédnutí je docela dobrý číslo na můj vkus, ikdyž to minulo moji cílovku. Je to dobře, protože brzy tu otevřu novou sekci permakultura a dozvíte se víc. Tak jdeme na to. Žil Moc Gorol vydání může začít. 

19.9.2024 Čtvrtek

OK tak je to tady, zitra je ten den, v on-line přehledu u výrobce je napsáno, že vinyly budou k dispozici v pátek 20.9., třikrát jsem se ptal a ujistili mě, že to klapne a můžu s tím počítat, roztočil jsem předehru na sítích a těšim se do akce. Zítra vezu ženu tím směrem, protože poblíž připravuje divadelní hru, jen si odskočím, vyzvednu vinyly a až se vrátíme domů, hned začnu balit a připravovat k expedici. Už to slibuju skoro 3 měsíce, štve mě, že lidem tu desku dlužím tak dlouho, čekal jsem, že to půjde za dva, taková byla původní dohoda. Ještě výrobci pro jistotu napíšu jak to vypadá…

Večer 21:30 odepíše, že to nestíhají a že to bude až příští týden v úterý. Sakra, už jsem dal na story, že to určitě zítra bude, wtf. Odepíšu, že to neni profesionální takhle mě natahovat a jdu spát…No nic zítra stejně pojedem

20.9.2024 Pátek

Jsme v Hradišti, žena už je v divadle, snažím se neúspěšně dovolat výrobci. Poslali fakturu, je tam jen 480 kusů, jsem nervózní, chci vysvětlení, mám totiž označených 113 brožur razítkem, kde je číslo a vždy lomeno 500, aby bylo jasné, že jde o limitovanou edici. Ty brožury jsme totiž nechali vyrobit jinde, grafik vybral speciální papír a výrobce vinylů se toho bál. Nezvedá mi telefon, jeho sekretářka se ptá na detaily a slibuje, že se určitě ozve ať pošlu mail. Mám nervy, jedu se podívat po okolí, tady je Velehrad, sem jsme tenkrát došli naši pouť, už pár dní nosim s sebou všude kameru a natáčim tuhle zběsilou jízdu za vinylem, dělám si krátký záznamy jak se cejtim a co prožívám, o čem je album a další. Na Velehradě natočím záběr a pokračuju na vyhlídku poblíž, kde si sednu a medituju. Rozdělám story na IG o tom jak mě výrobce podělal, že se omlouvám a lidi musí ještě pár dní vydržet, když jsem to chtěl zveřejnit, tak mi najednou volá. 

(Hovor byl dlouhý a plný emocí, nemůžu tady uvést všechno)

On: „Pane já se moc omlouvám, my jsme to prostě nestihli zkompletovat, bude to až v úterý, tady už nikdo neni. 

Já: „To není možný, vždyť jste mi to třikrát potvrdil, já už prodal kusy v předobjednávce, slíbil jsem to a teď to musím zase posunout, už po druhý.”

On:„Nevěděl, jsem, že to máte takhle, přišlo mi, že těch pár dní nevadí, chci hlavně aby to bylo kvalitní”

Lapám po dechu, pot se mi leje po tváří a tep vyskakuje. Výrobce pokračuje.

On: „Mám pro Vás, ještě jednu zprávu, omylem jsme natiskli 180 PVC kapes obráceně, takže budu pro Vás mít zatím 300ks, na ty zbylé musím, ještě sehnat kapsy”

Podlamují se mi kolena, a nevěřícně odpovídám.

Já:„ A proč je na faktuře 480ks?”

On:„No víte, máme v obchodních podmínkách +/- 3-15%, museli jsme vyhodit víc kusů než jsme čekali a nenatiskli si dost středových štítků, díky té barvě co jste vybrali jsme to museli totiž taky brát externě.”

Všechen ten stres se ve mě hromadí a vybuchuju.

Já:„ To si už ze mě děláte prdel! Já mám označený booklety, očíslovaný, potřebuju přesně 500ks a 100 potřebuju okamžitě už jsou prodaný! Dal jsem Vám do ruky svoje životní dílo a vy to takhle podceníte? Nejdřív mě taháte za nos s termínem a teď ještě tohle, to nemyslíte vážně?!”

Jsem úplně vytočenej. Poslední věta ho taky naštvala a křičí zpátky.

On: „Pane já to dělám dvacet let, to mi neříkejte takový věci, já jsem nevěděl, že to máte očíslovaný, to mě teď ale strašně mrzí! Ten Váš vinyl tam neni nic standardního, nic takovýho jsem nikdy nedělal. Je to krásný, ale prostě je to neobvyklý a my se taky pořád učíme.” 

Chvíli jsme na sebe tak poštěkávali, ale bylo jasný, že už to nikam nevede, a nechcem si kazit víkend, tak jsme se oba uklidnili a domluvili se jak to bude dál.

Dívám se do dálky, na tu vyhlídku ani nevyšplhám, mám závratě a pocit, že to se mnou sekne, volá žena, že už končí. Sejdu k autu a jedu za ní. Rychle jsme do sebe natlačili pizzu a vyrazili domů, čeká tam s babičkou naše dcera. Řikám jí co se děje a jen kroutí hlavou:„ to snad neni možný, zlato ten vinyl je nějakej zakletej, ale vydrž to bude dobrý!” Nakonec vemu rozum do hrsti lidem se omlouvám na story a zase posouvám termín na uterý, cejtim jak jsou nervozní, klesá mi sledovanost, vypadá to, že nedržim slovo.…

21.9. - 22.9 Víkend

Odstřihávám se na pár dní ze socials, je to osvěžující, hraju si s malou, chodim do lesa, odpočívám. Tady je všechno připravený, krabice na balení ready, mám vymyšlený, že budu posílat seno, zásilkovnu pro eshopy jsem rozběhal, umím tisknout štítky, musím prostě ještě čekat.

23.9. Pondělí

Ještě udělám dřevo, blíží se zima a kvůli práci kolem vinylu jsem na to neměl čas. Jedu celej den, naložit vlečku, vytáhnout cirkulárku, pak všechno nařezat a naházet do sklepa, tam uložit, uklidit, padám uplně vyčerpanej v sedm večer do postele

24.9. Úterý

V uterý sedíme u oběda, přijíždí kamion. Beru kameru a běžim ven. Je to tady, řidič couvá na dvorek, prosim ho, aby přijel co nejblíž, vyndavá paleťák a vykládá paletu, po trávě a kamení mu to nejede, točim ho u toho a skanduju „ je to tady!!!”, směje se. Hned beru krabice do pracovny a začínám to řešit, všechno je připravený, jdu balit, zítra pojedou první kusy…

Namátkově mrknu na pár vinylů, a jeje škrábanec, tady vryp, co je tohle za šmouhu? Kurva, posunutý síto na PVC, neee. Všude vidím chyby, začínám panikařit, měl bych si to pustit, ale hraje to na nic, mám totiž špatnej gramec, musim jinam, ale až později. Volám Daisovi (grafik), jsem nasranej, vytočenej, řikám mu co se děje „tvl, jsou tam chyby posunutý síto na pár kusech, musim to všechno zkontrolovat, takhle to nepošlu!”. Je zaskočenej, jak jsem vypěněnej:„ pošli mi fotky, podívám se na to.” Shodneme se: „to byl zase projekt, never more, jo jo never more, brácho!”. 

Vybírám nejlepší kusy a balim předobjednávky je jich kolem 50, jde to dobře, všechno bylo pěkně nachystaný, pouštím si chillout a balim a balim, podepisuju, píšu věnování. Mám v ruce desky pro mý nejbližší kámoše co to podpořili. Píšu jim  věnování a poděkování, potom držim vinyl pro Resta, to je borec. Vždycky mě podporoval, postoval společný fotky, hypoval jak se dalo, je to fakt jeden z mála lidí, kterej tě chce vidět vyhrát. Některý známí, ty jenom sledujou stories, ani to nesdílí a čekají na chybu až se to posere, až přiznáš že to nemá smysl a zavřeš krám. Posílam mu s deskou děkovnej dopis. 

Končim ve tři ráno, úplně vyřízenej, ale spokojenej. Emoce se usadily a uvědomuju si, že to mám konečně v ruce a je to masterpiece! Je to dobrý, ten booklet je nádhernej! Dais je fakt genius, doufám, že to bude dobře hrát, píšu Wyruzovi, že musim do studia poslechnout na zvuku, píše, že může, ale až v sobotu, ok ok prostě to risknu a posílám, test press jsme slyšeli před časem. 

 25.9. Středa

Hned ráno nabíhám do sběrného místa zásilkovny, paní spráskne rukama: „ to je jednorázová akce?” Odpovídám: „asi jo, tohle je největší nápor 48 zásilek. ”hezky to pípá, všechno prošlo, pochválila mě za přípravu a balení, je to skladný. Jedu domů, jsem klidnější, všechny předobjednávky jsem odeslal, můžu v klidu spát.

26.9. Čtvrtek

Začínají chodit objednávky, to už je pohoda, připravuju štítky a chci ještě poslat pár kusů kámošům co se tu zastavili a platili PNS (peníze na stůl). Vyjíždim naloženej a na hlavní silnici stojí policajt: „ Spadl tam strom, tady nemůžete, jeďte přes Písečnou!” Ok jedu tam a náhodou vidim kurýra jak vybíra zbox, zastavuju u něj: „můžu Vám dát ňáký zásilky?„Jasně, jestli máte štítky?”„ To mám!” ok , píp píp píp. Jedu domů tak to je paráda, můžu to takhle expedovat, to je dobrej systém, dělám si manažerský overview o počtu kusů v excelu, další expedice bude až v pondělí to pošlu hostům a taky Donovi (Jan Černý), kovářova kobyla chodí totiž vždycky bosa.

27.9. Pátek

Wyruz se ozývá, že v sobotu může, přijde i DJ Milk, dík budu tam. Přichází další objednávky. První lidí rozbalujou svoje kusy vyndávají seno, točí stories, začíná se to šířit. 

28.9. Sobota

Je rodinnej oběd, tchán má oslavu narozenin, nemohl jsem si nim ani pořádně vypít, večer jedu do studia v Těšíně, předávám jim desku, kde je v bookletu věnování: „Milý rodičové tohle album vzniklo, když jsem vás pozoroval při práci a jak žijete. Děkuju za všechno co jste mě naučili." Se zájmem si prohlíží fotky a čtou brožuru, příběh znají, vidim slzy v očích.

Loučim se se ženou: „jen si to pustíme a hned přijedu, mám ještě práci!” 

Po cestě předávám vinyl klukovi z Třince, první místňák co si to koupil, čeká na chodníku a je nadšenej, že mu to vezu osobně, vzájemně si děkujeme a slibujem si pivo. Pokračuju do studia. Přicházim tam, dáváme čeky, seznamuju se s Milkem, mám pár kusů který potřebuju ověřit, jestli ta šmouha má vliv na zvuk, výrobce řiká, že ne. Pouštim si ty úryvky a skutečně je to dobrý, zvuk narvanej, ok to by šlo. Co tenhle vryp? Přeskakuje, aha takže tohle ne, rychle testuju podezřelý kusy, který jsem doma vyřadil technikou jakosti co mám zažitý z automotive. Mam strašnou chuť na pivo, ale jsem tu autem, jsou zklamaný, prej to chtěli oslavit a celý poslechnout. Nakonec volám domů: „zlato já jdu pít, přijedu poslednim vlakem.” 

Sedíme všichni tři v kuřárně, navrhuju: „tak si to tedy pustíme celý?” Oba souhlasně „no proto jsme tady!” Dostávám se do transu „dobře, budu to uvádět, deska má strukturu a každej track, svoje téma, tohle je historická událost!” V ruce mám kameru a jdeme na to. První track Gorol, je ticho, čekám co bude, Wyruz řiká: „měl jsem husinu, super”, Milk překvapenej: „kdo to kdy udělal tady v kraji, že vydal vinyl? Jak dlouho si na tom pracoval?” „Trvalo to tak pět let od nápadu.”, odpovídám a jedem další track. Kluci na něj: „tady ten hlas je utopenej”, obhajuju se s vědomím, že už se to nedá změnit „musíš pochopit Dona, ten hlas není nad tim všim, to je hudba, ten hlas je v tom jako další nástroj!” Hraje to monstrózně,je to vypiplaný, když pouští kopce a najedou ty housle jsem zrovna na záchodě, čůrám a buší mi srdce jako splašený. Když se vrátim, Wyruz má ruce nad hlavou a říká s uměvem „ je to dobrý!” Uklidňuju se, ztrácím zábrany, stres se vyplavuje, pulky, pivo, hit, je mi všechno jedno. Doposlechli jsme desku, líbí se jim to, cení celej projekt.

 „Jako ten booklet je totální masakr, nechápu, že jsi dal 8čku za fonty?” 

„Jo, grafik je typografickej šílenec, on prostě potřebuje skvělý fonty!”

„Ale já nevidim rozdíl oproti běžnýmu písmu.”

„To neřeš, já taky ne, ale lidi co se v tom vyznají, to pochopí, stejně je to i s tou hudbou.”

Vybíhám ven, už jsem nadranej a v euforii, volám Daisovi, je skoro půlnoc, ujely všechny vlaky „kámo dokázali jsme to, je to bomba, tady to kluci mega cení!” odpovídá potichu a zklamaně: „ani nemluv, nechci tu čmáranici vidět aspoň rok!” teď jsem zase překvapenej já „Co se děje?! Je to úplná bomba!” on jenom rezignovaně pronese: „měl jsem vybrat jinou verzi!” Je pozdě a já už jsem přesvědčenej, že je to moje největší dílo a směju se: „je to geniální ty blázne, ser na to, tohle nás přežije, jsi nejvíc!” 

V podobnym duchu ještě napíšu Donovi a vracim se do studia, jsem rozjetej „budu tady spát, nebo co?” Wyruz opatrně „tady ne, já tě vemu domů.” Cítím, že jsem dneska nesmrtelnej křičím „ne, nechci tě otravovat, jdem do baru, jdeme, já přespim v autě!” 

Přesunuli jsme se do baru, utrhávám se ze řetězu a jedu whisky s vodou „ co to piješ?” dávám mu otestovat „ je to dobrý viď, to pil Bukowski, znáš tu knihu Hollywood, o tom jak píše scénář k filmu? Ten se jmenuje Barfly a hraje tam Mickey Rourke, Buk se tam objevuje v záběrech. Když jsem byl mladej měl jsem ty jeho knížky rád.”

Bavim se, najednou dokonce drmolim u stolu s nákyma mladýma, tvrdím jim, že právě vychází přelomová deska a že o ní ještě uslyší, taky jim řikám, že jsem největší žijící fotograf a ukazuju jim antiprofoto, smějou se. Wyruz zmizel po anglicku, jsou dvě ráno, už si připadám nepřístojně, tak jdu k autu. Sednu si tam, hm bude zima, nastartuju a zatopim, pak na chvíli usínám, vzbouzim se za půl hodiny, jsem pořád nakropenej, je strašná kláda, nabíjím vytřískanej telefon. Přemlouvám se, hlavně nikam nejezdi, koukám na mapu, baterka jedno procento, je otevřenej kebab. Jdu tam, narvu ho do sebe, chce se mi okamžitě spát. Připadám si jak bezdomovec, to je den vydání jak víno, takhle jsem si to nepředstavoval. Jdu tedy na nádraží a dám si kafe. Střízlivým ve vestibulu, je 5 ráno, kolem pár pochybnejch existencí, přepadá mě smutek, chci svoji postel, na tohle jsem starej, na chvíli usínám na lavici v sedě. Naštěstí brzy jede vlak a jsem konečně na cestě domů, z nádraží beru taxi a za chvíli už klepu na ženu ze zahrady, protože je zamčeno a nemám klíče, otevírá po pár vteřinách.

„Zlato promiň, já nedokázal odejít!” Ulehám do postele a konečně spím. Jo to byl ale dneska den.

Závěr: S výrobcem jsme se nakonec dobře dohodli, uznal některé reklamace, i když se prý nikdy nesetkal s takovou detailní vizuání kontrolou, no jo automotive blues. Dokonce mi i dodal nějaké horší kusy, aby doplnil do 500, a ty mám uložené stranou a půjdou do vitrín v muzeích až to tady zatáhnu. PVC kapsy sehnal a dotiskl na svoje náklady. Jsme si kvit.

Pokračování příště. 

Brožura

Promo foto nezveřejněné

posunutý sítotisk na PVC