20. USA trip 2/2

Heeej Zdar lidi,

jsem zpátky! Já se fakt omlouvám, že to tak trvalo. Děkuju za povzbuzující zprávy, že chcete další blog a jak to vlastně dopadlo tenkrát v Americe. Jak jsem psal v posledním díle, nastoupil jsem do nový práce, začátek byl docela přísnej, a já se vracel domů úplně vysátej a bez energie, ale prošel jsem tim a nakonec dobrý, akorát na tvorbu jsem teď neměl moc pomyšlení. Vydali jsme s Tao Quit EP Antagonista a hned v pondělí jsem nastoupil.

LPčka ještě mám a občas nějaký prodám, poslední show jsem měl tu v létě, sice byla supr, ale nikam to nepokračovalo, odvody státu jsou neúprosný, tak teď jedu radši plný soustředění na práci. Ani jsem nic moc nenapsal, jen pár spoluprací s Bone Constructor, potom na Monochrom EP, feat na albu Sax co vyjde brzy a naposled až teď, poslední rapovej reel do beatu od Fremisbeatz, je na IG, doporučuju. Tudy mám namířeno a už cejtim jak přichází kreativní vlna a můžu zase pomalu začít upouštět přetlak, pěkně s odstupem, bude to nekompromisní.

Jinak musim říct, že v nový práci jsou zajímavý technologie, firma dělá tváření kovů, tak nabírám ocelový slova a doufám, že to do budoucna proměnim v něco zajímavýho. Hodně jsem musel studovat o materiálech, novej ERP systém, poznat lidi, zorientovat se v procesech, ve výrobcích atd. Nejsem moc zvyklej v práci mluvit o rapu, ale díky těmhle stránkám už mě lidi snadno najdou a samozřejmě hned jak jsem nastoupil, tak první co ředitel řiká: „Zdar Žil Moc, dobrej blog!” Trochu mi zatrnulo, bývám většinou inkognito, nemám rád poznámky od lidí co nesledujou rap, ale nakonec i kolegové tady znají Divokej Západ, tak tomu nešlo uniknout, firma je malá a rychle se to rozkřiklo.

 Doma je taky pořád rušno, děti rostou, starší dcera už má neskutečný hlášky a perfektně si hraje se slovem, takže jsem s nima.  Je to jízda a tímhle vzdávám hold všem rodičům, je to náročný, ale stojí to za to. Vy co se zatim chystáte, nebo pokoušite, držim Vám palce, je potřeba otočit nepříznivej demografickej vývoj.

Jinak v Beskydech zima udeřila rychle, muselo být nachystaný dřevo a je jako vždy spousty práce. Ráno pořád chodím tzv. vykydat do chlíva, jo je to krásnej koníček, člověka to posílí, obzvlášť když ho kráva v 6 ráno pohladí po o obličeji úplně posranym ocasem.

Taky se pořád snažím dokončit výstavu antiprofoto, ale bolí to bolí, ty závěry jsou jen pro přesvědčený šílence. Už mám alespoň termín, zatím dvě zastávky na jaře Plzeň a na konci roku 2026 v Třinci, dám vědět…Tak a teď se pokusim navázat na předchozí díl.

A Abych nezapomněl přeju Vám klidné prožití Vánočních svátků a štastnej Novej Rok!

Takže jsme opustili po dálnici LA a vyrazili na okružní cestu po národních parcích. Rádio servírovalo klasický rapový fláky z devadesátek, sem tam proložený aktuálním hitem, v tý době tam často rotoval Kendrick - Humble. Slunce pálilo a před náma se rozprostírala dechberoucí krajina divokýho západu. Zírali jsme s otevřenou pusou na barevný skály v dálce, který byly zhusta poseté větrnými elektrárnami. Prakticky hned jak jsme opustili město začala pro našince opravdu parádní podívaná a taky nenadálý dopravní situace, jako třeba ležící žebřík na dálnici, kterému jsme se se štěstím vyhnuli.

První zastávka měla být v parku Joshua Tree, který je plný ikonických stromků Joshua. Měli jsme poblíž ubytování přes airbnb, ale předtím jsme se ještě chtěli zastavit koupit zásoby a vybavení pro přežití v přírodě. Chtěli jsme totiž taky spát pár nocí v autě, zatímco budeme brázdit přírodní rezervace.

Zastavili jsme se tedy ve Walmartu asi hodinu od cíle a vrhli se mezi regály, bylo tam spoustu věcí a za fakt dobrý ceny. Člověk si uvědomil jak to v Čechách všechno kupujeme nesmyslně předražený. Kromě základních potravin jsme vzali i matraci do auta, nejaký nože, svítilnu, spacáky, různý survivor kity, lékárničku, taky navigaci, nějaký boty a oblečení atd. 

Byly jsme tam docela dlouho a ztratili pojem o čase, venku už byla tma a to v plánu nebylo. Najednou jsme si uvědomili, že tohle už neni město, ale venkov, je večer, nikde nikdo a ještě budem hledat ubytování. Nic moc pocit, alespoň už jsme měli navigaci, takže jsme jí rozběhli a vyrazili na adresu. Když jsme přijeli na místo, vidíme u cesty takovej malej oplocenej domek se zahradou a slyšíme jenom hrozivě štěkající psy, řekl bych že nějaký rotvajlery. Vzpomněl jsem si na exploitation filmy, který mi pravidelně pouštěl Jirka v Praze a začal jsem mít trochu obavy, že to pronajímá nějaká podivná rodinka, která pojídá turisty. Mírně nervózní stisknu zvonek a po chvíli vyšel takovej divnej týpek, přesně jak z těch filmů, na hlavě klobouk, přežvykuje, celej ušmudlanej a docela podezřelej. Moje intuice mi velela sbal se a vypadni! No jo, ale kam? Bavili jsme anglicky, následuje volný překlad. Mluvim rychle, jsem rozjetej z velkoměsta „Dobrý den, máme tady dneska ubytování, omlouvám se, že jedeme tak pozdě, přiletěli jsme dneska z New Yorku a ještě nakupovali.” Týpek na to úplně pomalu a klidně:„Co řikáš?” Zopakoval jsem to. On na zas klidně: „Majitelka tu neni, pojďte dál Vaše ubytování je připravený, vítejte v Joshua.” Odvedl nás do našeho pokoje, u zdi byla velká postel, noční stolky, vedle koupelna a jedny zamčený dveře, který vedli do další části domu. Tam asi bydlela rodina co nás ubytovává. Děsil jsem Lucku, že určitě těma dveřma v noci přijdou rozčtvrtí nás a potom sní. Na stěnách byly takový ezoterický citáty a taky pravidla chování. Tam jsem to pochopil trochu víc, protože čtu: Vítejte v Joshua parku, tady jste v přírodě, zpomalte, chovejte se ohleduplně, žijeme tady jinak než ve městech. Až vyrazíte do přírody nezapomeňte si vzít vodu dodržujte pravidla národních parků atd. Byli jsme rádi, že máme střechu nad hlavou a šli na kutě. Noc byla nakonec nečekaně klidná a vyspali jsme se parádně. Hned ráno jsem zkoušel zjistit jestli můžem zůstat ještě jeden den, jenže už měli obsazeno, odvaha spát v autě zatim nebyla, tak jsme narychlo objednali něco poblíž, sbalili se a vyrazili ven. 

Naše první zkušenost s parkem, zaplatit vstup a vyrazit na trail jakože trek po vyznačený trase. Rychle jsme pochopili, že je to celý tak obrovský, že vážně nechceš sejít z cesty, někde zabloudit a zůstat bez vody napospas kojotům. Slunce bylo vydatný tak jsme se tam trochu prošli, udělali pár fotek a brzy odpoledne zamířili do novýho ubytování. Pokoj v tomhle domě se skvělým výhledem do dálky pronajímala velmi přátelská slečna, která s náma i s jejím dalším hostem armádním kaplanem, večer pila pivka. Musím říct, že za celou dobu pobytu ve státech jsme potkali jenom samý fajn lidi.

Všechny zážitky by se sem nevešly tak to teď trochu zkrátím. Po Joshua jsme vyrazili do Grand Canyon, tam to bylo opravdu fascinující, sice trochu unavený, ale dali jsme takovou okružní jízdu busem kolem a zastavovali na výhledech, kde jsme dokonce potkali nějaké dámy, co mluvili slezským nářečím po naszymu, tak si s nima Lucka pokecala a utvrdila mě v tom, že je to prostě světová řeč.

Taky jsem tam narazil na native američana rozuměj indiána ten se chystal s rodinou kempovat dole v canyonu u řeky, natočil jsem snim rozhovor. Nejvíc se mi líbila věta: „Když vidím medvěda jdu svojí cestou a nechám ho jít jeho cestou.”

Pokračovali jsme z Arizony do Utahu k jezeru Lake Powell, kde jsme přespali v kempu v autě a ráno si dali tu nejlepší koupačku v životě. Bylo supr počasí, stojím ve vlažný sladký vodě s výhledem na skály, dívám se do vody, řikám si, že to je nejvíc, když se v tom něco zaleskne v písku. Šáhnu po tom a on to prsten se třemi kameny. Zajímavý, vzal jsem ho pohodil na památku do auta mezi bonbóny.

Potom jsme vyrazili do Zion parku, už jenom ty scenérie cestou, ty skaliska červený a pohledy do dálky to bylo něco ohromujícího. Nejsem spisovatel, abych to tady vylíčil můžu jenom říct, že to bylo úžasný, filmový, nádherný. Je škoda jezdit do Ameriky kvůli městům, ta příroda je tam opravdu krásná. Taky jsme byli překvapený z tý kultury národních parků, všude skvělý silnice, a když přijedeš do kempu, zaplatíš parkovací místo, můžeš si koupit i dřevo na ohěn, veškerý vybavení, perfektně značený trasy, čisto, pořádek, lidi moc milý a vstřícný, vážně to mělo úroveň a ten Zion park obzvlášť, prostě nádhera.

Následoval další splněnej sen, nekonečná dálnice route 66, na její fragmenty jsme už narazili předtím, ukrajovali jsme desítky kilometrů, v hlavě se mi přemítali vzpomínky beatníků, v rádiu hrál tvrdej blues a ve vedru se tetelil vzduch v dálce, takže poušt vypadala jako jezero, asi Fata Morgana. Takhle jsme míříli na plánovanou dvoudenní osvěžovací zastávku v Las Vegas. Tam bylo ještě z Čech zajištěný ubytování v hotelu s bazénem, překvapivě nebylo tak drahý, protože se předpokládá, že prohraješ peníze ve městě. Já dokonce večer vyhrál v black jacku v sekci prsatejch krupiérek pár stovek, ale pak to jako správnej gambler zas prohrál, protože když ve Vegas hraješ, dostáváš pití zadarmo. Tak jsem se tam trochu utrhl, ale co se stane ve Vegas, zůstane tam. Ještě bych chtěl zmínit, že zrovna tohle místo mě moc neoslovilo, je to taková nafouklá třpytivá bublina, kýčovitý městečko v poušti, kde vlastně nic neni, navíc tou dobou tam bylo přes 40 stupňů, a to já nesnášim, tak jsem z těch dvou dní většinu proležel v pokoji při klimatizaci, nebo v bazénu a vyrazili jsme ven až za tmy, když se trochu ochladilo.

Konečně jsme opustili město hříchu a vydali se na cestu, vzhledem k počasí jsme rádi objeli Údolí smrti a po několika hodinách konečně dorazili do kempu v Sequoia parku, kde nás přivítala cedule s nápisem a výměnou číslicí: naposled tady byl medvěd před 6 dny. Jídlo a hygienu jsme dle návodu dali do speciálních kovových trezorů, udělali něco na ohni a šli spát do auta. Druhej den jsme šli zase na trek a prozkoumávali ty typický vysoký stromy.  Konečně dobrej vzduch. Když jsme z parku odjížděli, Lucinka ještě chtěla nabrat nějaký šišky Sequoia, vystoupila z auta a zrovna v tu chvíli asi 50 metrů od nás přeběhl medvěd černý Baribal přes silnici a zmizel v lesích. Naskočila do auta a jeli jsme radši pryč. Vim, že tam tou dobou nějak poblíž hořelo, tak byly po cestě omezení a trochu kouře, ale dojeli jsme do posledního parku Yosemite, zase trail, vodopád, kouzelný.

To byl poslední park, druhý den jsme pokračovali do San Francisca, opět mega zážitek, vůbec ten příjezd, zase tolik pruhů, mýtná brána, hardcore na řízení, později přejezd přes legendární most Golden Gate Bridge. Taky jsem tam později ve městě lehce ťuknul starou pomalovanou hippie VW T1, když jsme hledali zig zag uličku, večeře, procházka po pláži u oceánu, vyhlídka Twin Peaks, osamělej jazzman se ságem pod mostem. Skvělý.

Naše cesta se pomalu blížila do finále, ze SF jsme vyrazili po higway 1 do LA a to bylo asi nejlepší celýho tripu, bezstarostná jízda podél oceánu, s malým plastovým surfem za pět babek. Vždycky jsme někde zastavili a chvíli jezdili jak děti na břiše a na první vlně. Začali jsme se zlepšovat a tahle aktivita úplně vygradovala v Malibu, kde jsme trefili čas, kdy na pláži nebyl nikdo a my tam byli skoro sami celej den. Už jsme spali v autě ale stejně radši po kempech, asi jen jednou někde na divoko u Big Sur. Pár věcí přeskakuju, některý místa můžeš slyšet v Bootape 2023 je tam jeden track věnovanej Kalifornii. Takhle jsme asi po 3 dnech dorazili do LA.

Jak jsem zmínil v předchozí kapitole ozval se mi ten dávnej kámoš z Plzně, že tam bydlí a že bychom se mohli potkat, tak teď byl ten spávnej čas. Vzal nás do oblíbený restaurace i do baru na střeše s bazénem, dal tipy na místa co navštívit a za ty tři dny v LA jsme se viděli víckrát i s jeho ženou. Perfektní zakončení našeho americkýho dobrodružství. Úplně jsem se zasnil jak to teď píšu, jel bych zase hned zpátky, i když aktuální geopolitická situace tomu moc nenahrává a po pravdě nejsem ten co obdivuje současnou administrativu, stejně tu zemi mám rád a tohle byl zážitek na celej život. 

P.s. jo a co ten prsten? Někde v Kalifornii jsme se zastavili ještě v Pawn shopu (zastavárna), kde nám řekli, že je to stříbro s briliantem. Když zjistili jak jsem ho našel doporučili mi ho vrátit a ani ho nechtěli ocenit. Psal jsem do kempu poblíž jezera jestli prsten někdo hledá, mail se tam párkrát protočil, ale nikdo se nakonec neozval tak jsme si ho nechali. A co se s nim stalo? O tom možná někdy příště.

Grand Canyon

Zion

Yosemite