19. USA trip 1

14.7.2025

Ahoj lidi, jak se Vám daří? My tady dobrý, začalo léto, je spousta práce. Dělalo se seno, pořád tady něco kosim, byli jsme v lese pro dřevo, žena pěstuje a sklízí, je šikovná. Taky pomáhám v chlívě, každý ráno vykydat, přinést kýble s vodou, vesnický kardio. Dcery rostou, je s nimi sranda, ale někdy i náročný rozhodování, jak se zachovat v různých situacích jako dobrej táta. Pořád se učíme.

Taky jsem dokončil, nebo spíš vlastně začal svojí duchovní cestu, byl jsem pokřtěný 29.6. jako Josef na svátek svatého Petra a Pavla, byl to veliký zážitek, pojal jsem to velmi komorně, jen v úzkém rodinném kruhu - krásný.

Co se týká rapu, měl jsem nějaký shows, hlavně ta v Nepomuku na Nefestíku se hodně povedla. Bylo to supr, takovej statek respektive opravená Zelenohorská pošta a publikum co mi rozumí, skvělej line-up. Byl řev, texty mi skákaly přesně do majku, výbornej zvuk, užil jsem si to, prodal jsem pár desek, potkal svý starý kámoše, přijel jsem zpátky nabitej energií. Chtěl bych vystupovat víc, mám dobrou show, řekni svýmu promotérovi. Jinak už se tady trochu točim v kruhu, LPček mám ještě celkem dost, prodeje teď moc nejdou, musim zůstat trpělivej. Tak dělám aspoň nějaký vesnický reels, snažim se obelstít algoritmus. Teď moc nepíšu, nabírám zas inspiraci, ale měl jsem vlnu a pár věcí v kompu je.

Taky chci oznámit, že co nevidět vyjde digitálně naše EP Antagonista ve spolupráci s Tao Quit, beaty dělal Beatmachine3000, smíchal to a zmastroval Wendelean, myslím, že zajímavej projekt, těšim se, co na to řeknete. Máme tam pár dobrejch slok, je to zas něco trochu jinýho, sledujte nás.

Recyklaci plastů se pořád věnuji, chybí mi posledních pár obrazů, oslovuju galerie, ale přijde mi, že jsem narazil na svojí hranici, přestal jsem vidět cestu jak to posunout dál. Respektive vim jak dál, ale musel bych investovat tak 2 míče a ty nemam a půjčovat si nebudu. Navíc jsem se rozhodl, že nechci bejt tady v přírodě tolik v kontaktu s plastem, na botě občas vynesu z dílny nějaký mikro částice a začlo mi to vadit. Tak to nechám tak pozvolna plynout, dokončim výstavu a uvidime.

Taky už potřebuju mezi lidi a stálej příjem, tak jsem začal chodit na pohovory, bylo to celkem zajímavý, nakonec jsem dostal job 20minut autem odsud, což je dobrý, nastupuju v srpnu, řikám ze srandy, že jdu do výkonu trestu, mám to na 3 měsíce až rok. Uvidíme jak to půjde, je to zas trochu automotive, zjistil jsem, že mě to vlastně i docela chybí, řešit situace, učit se různý technologie, překonávat problémy, navíc můžu doma dát rodině jistotu, to je hlavní. Když skroluješ sítě, přijde ti, že je každej milionář, všichni strašný podnikatelé a pak si připadáš jak nýmand, když máš jít do práce, ale řikám ti, že člověk, kterej dokáže poctivě uživit rodinu je borec, a ty jestli bojuješ, máš to těžký, chci ti říct, jsi dobrej, buď vděčnej a nevzdávej se. Já se samozřejmě nevzdávám, hon za svobodou pokračuje.

V dnešní kapitole bych chtěl psát o cestě do USA, kterou jsme se ženou podnikli před svatbou v roce 2017, bylo to hodně nabitý tak si tady snažím rozpomenout, ale musím to zkrátit, budou asi stejně dvě kapitoly, když jsem přestřelil úvod. Jdeme na to.

Podívat se do Ameriky byl vždycky můj sen, tak ne asi, když od mala sleduješ basket, posloucháš rap, čteš beatníky a hltáš celou tu historii a pop kulturu, co se na nás vyvalila po pádu železný opony. Byl to dlouho hodně vzdálenej sen, dneska už bych se na to díval jinak, nebylo to tak nedosažitelný, jak se v mládí zdálo, ale nakonec jsem se tam dostal až ve svých 35 letech. Věděl jsem, že když už tam pojedu a přeletím oceán, nechci tam být jen týden, nebo víkend, chci tam zůstat minimálně měsíc, abych tu atmosféru mohl pořádně dostat pod kůži. Konečně jsem se tedy v roce 2017 dostal do životní fáze, že jsem měl čas, peníze i skvělou partnerku.

Předem jsem si cestu pořádně naplánoval. Měl jsem kámoše, kterej tam podle fb v tý době taky byl a měl perfektně připravenou trasu, zavolal jsem mu a on mi ten itinerář kompletně nadiktoval. On za něj původně zaplatil, ale známe se, tak mi ho řekl a já ho teď řeknu Vám. Udělal jsem si rozpočet a zarezervoval to nejdůležitější tzn letenky do NYC, ubytování na první týden, potom letenky na přelet do LA, tam auto na 3 týdny a první ubytování u národního parku, potom už můžeme improvizovat.

Vyrazili jsme začátkem srpna. První chyba byla, že jsem chtěl na letence ušetřit, takže jsme letěly přes Kanadu, tam jsme nabrali zpoždění a přistáli jsme v New Jersey asi po 18 hodinách takže jsme byli hodně unavení. Na cestu jsem se připravoval a veděl jsem, že taxi z jersey neni výhra nejlepší bude train, to jsem ale neveděl, že přistaneme v podstatě za tmy. Hned jak jsme vystoupili z letadla a vešli do vestibulu, přišlo mi všechno nějaký moc velký a nebezpečný, připadal jsem si jak ve filmu Total Recall, takovej divnej nepořádek a futuristický designy. Nemam nacestováno zas tolik tak nemůžu srovnávat, ale oproti Evropě rozdíl. Nasedli jsme na noční airtrain a vyrazili do NYC, už samotná cesta vlakem s kuframa byla celkem zážitek, bylo to napínavý dobrodružství, afroameričani, tagy, v dálce město, tiskli jsme se k sobě nadšený, že jsem to dokázali. Vystoupili jsme v centru na Penn Station, bylo už kolem 10-11 večer tak to nebylo moc na nějaký chození, zblblej gangsterskyma filmama, jsem radši hned chytil taxi a to nás odvezlo do Brooklynu, kde jsme měli ubytování od airbnb. Po cestě jsem komunikoval s našim hostitelem, který na místě nebyl, ale byla tam jeho spolubydlící, taky jsem po prvý viděl skrz střešní okno Empire State Building a střelil první antiprofoto.

Ubytovali jsem se v bytě, měli jsme tam jednu místnost, jinak tam byl ještě takový obývák s kuchyní, vedle pokoj té spolubydlící a samozřejmě sprcha a toaleta. Malými schůdky šlo vyjít na střechu vedlejší budovy, kde jsem mohl kouřit a poslouchat zvuky velkoměsta, nerušeně pozorovat lidi a zvykat si na jiný vzduch nasycený vlhkostí. Byl jsem štastnej a nadšenej co nás tu všechno čeká, šli jsme hned spát.

Vzbudil jsem se v 5 ráno tamního času, oči vytřeštěný a řikám Lucce:„ zlato jdeme, jdeme ven, jsme v New Yorku, přeci tady nebudeme ležet, jsem nabitej energií, chci to konečně vidět!” Byla trochu zaskočená, ale nechala se přesvědčit. Rychle jsme se zabalili připravili svačinu, dali sprchu a podle hesla “leave the poop home” vyrazili do města. Měli jsme plán na každý den a ten první znamenalo metrem na Manhattan a dostat se na dohled k Soše Svobody. Mrakodrapy mě uchvátily, nikdy bych neřekl, že jsou tak obrovský, šla z toho až závrať, začali jsme u Ground zero, kde jsem si za pět dolarů koupil jablko, který bylo z půlky zkažený. Pak jsme šli přes Financial District až ke břehu zátoky odkud jsem konečně uviděl tu sochu. Pohled na kterej jsem čekal celej život.

Nějakej lovec turistů nás odchytil, že prodává zážitkový plavby, samozřejmě je to trochu past a byznys, ale jet jsem stejně chtěl, ještě jsem ho ohromil znalostí Wu a Staten Island. Koupili jsme to, nasedli do nějakýho busu, stál jsem vedle řidiče, projížděl těma ulicema a já se nemohl tim výhledem nabažit. Potom už na loď a za chvíli jsme byli u ní, ale jen jsme projeli kolem a pak zase zpátky. Pršelo a musel jsem jí zachytit z dálky, stejně ale pro mě ikonický antiprofoto.

Takhle jsme nějak strávili první den, nachodili tak dvacet kiláků a unavený se vrátili večer domů. Druhej den se to opakovalo zase jsem se vzbudil kolem pátý nastřelenej, že jdeme okamžitě ven, Lucka už začala cítit, že se mnou není něco v pořádku, ale souhlasila. Tak hned zase metro, město, chození, 5th avenue, focení atd. Třetí den jsem se vzbudil a cítil jsem se docela unavenej, ale zase jsem vstal a že jdeme, jenže v metru se mi začalo dělat zle. Zpětně to hodnotím jako jetleg, zablokovaná krční páteř z tý měkký postele, nebo únava. Tam jsem byl totiž přesvědčenej, že mám infarkt. Jako správnej blbec jsem do toho všeho poctivě kouřil a najednou stojím v tom metru a je mi fakt špatně, vedro, vlhkost a taky tísnivej pocit, že jsem fakt daleko od domova, studenej pot, tlak na hrudníku. Zkušený cestovatelé se asi zasmějou, já tu paniku prostě chytil, vystoupili jsme a šli do nějaký kavárny, kde jsem ztěžka odfukoval, Lucka do mě dostala nějakej cukr a zvažovali jsme nemocnici. Nakonec jsme ale vzali taxíka a vrátili se do bytu. Tam jsem proležel a prospal celej den, dopadlo to dobře.

Nějak jsem se z toho vyhrabal, začlo mi bejt líp a tak jsme zas mohli vyrazit do města. V plánu bylo metropolitní muzeum - MET. S odstupem řikám lidem, že kdybych byl v New Yorku třeba jen 3 dny jeden den bych stejně věnoval MET, protože uvnitř je uložená kompletní historie lidstva. Vešli jsme dovnitř a hned na začátku monumentální sekce starověkého Egypta, začal jsem velmi detailně číst popisky. Lucka jako zkušená návštěvnice muzeí mě varovala ať to nedělám, že se brzy odpálim, ale byl jsem tím tak uhranutej, že jsem zkrátka chtěl vědět úplně všechno. Muzeum mělo asi 4 patra a nakonec jsme tam strávili celý jeden den. Lucka měla samozřejmě pravdu, později odpoledne, už jsem naprosto přeplněnej informacema jen probíhal celýma sekcema 16 století, 17tý a nedokázal víc vstřebat, oceánie už byla nad moje síly. Muzeum nás vyplivlo po šestý večer, seděl jsem tam na schodech úplně vytřískanej, telefon plnej fotek na který jsem se už nikdy nepodíval, ale spokojenej. Člověk se pořád učí.

Celou dobu jsme byli v kontaktu s kamarádku Haničkou z Plzně, která v NYC žije, nakonec jsme se setkali u haly Barclay v Brooklynu, šli jsme tam do muzea, haha to už nebylo nutný, potom někam na oběd, dát si lokální zážitek Chipotle a druhej den jsme za ní jeli na Long Island, kde jsme si dali koupačku a večeři mořských plodů s ní a mexickým přítelem, parádní den. Další dny už jsme zase brouzdali městem třeba na Skyline perfektní procházka po bývalé trase nadzemní železnice, samozřejmě Central Park takový ty klasiky. Galerie v Chelsea, kde jsem viděl pár kousků mýho oblíbence Mr. Brainwashe. China town, Little Italy atd…

Ke konci našeho pobytu jsme šli po stopě hudebních klubů a navšívili takový malej jazz klub jak jsme vešli dovnitř kapela důchodců začala hrát, myslel jsem že to je náhoda, později mi došlo, že vůbec nebyla, prostě čekali až někdo vejde dovnitř, na nás to ale krásně vyšlo. Hráli parádně, dali jsme nějaký drinky, tanec a už se psychicky připravovali přeleťet na divokej západ. Barmanka se ptala kam máme na mířeno, řikam, že LA a ona na to: „damn!” Nikdy jsem si neuvědomil, že pro některý američany je to nedosažitelnej luxus. Žijou v NYC a nikdy na západě nebyli, nebo dokonce někdo bydlí celej život na Long Island a nebyl ani na Manhattanu, o cestě do Evropy ani nemluvim, pro většinu nesplnitelný sen. Uvědomoval jsem si ty sociální rozdíly, na sítích to vypadá, že jsou všichni za vodou ale neni tomu tak ani zdaleka a většina je spíš dost pod vodou.

Budíky nařízený, věci sbalený jdeme spát, zítra vyrážíme docela brzo. Moc často se mi to nestává, ale nějak jsem to asi špatně spočítal, nebo odhadl časově taky jsme trochu zaspali, takže to vypadalo, že to nedáme, museli jsme na konec fakt kvaltovat, aby nám to letadlo nefrknlo přímo před nosem, bylo to napínavý až do konce ale dobrý jen tak tak sedíme v letadle a míříme na západ. Let trval asi šest hodin.

Když jsme přistáli postnul jsem na FB jednu fotku z letadla s lokací, za chvíli mi píše dávnej kámoš z Plzně:„ ty jsi tady?” Odepisuju: „Jak tady?” On: „No já tu už pár let bydlím.” Vůbec jsem to netušil: „Wow, ok to se určitě potkáme, máme teď plán jet po národních parcích, ale do LA se vrátíme, OK!”

Vyrazili jsme do půjčovny aut, kde jsem měl rezervaci, zajímavej systém podepíše se papír a jdeš si vybrat auto jaký chceš. Vybral jsem v tom mym rozmezí toyotu rav4, byla v automatu, do té doby jsem automat neřídil, takže docela křest ohněm v LA. Hned jak jsem vyjížděl z parkoviště jsem si klasicky spletl brzdu se spojkou která tam neni a zahamtnul, že jsem málem prorazili hlavou přední sklo. Pak už jsme se mohli vydat směle do provozu a to rovnou na dálnici o snad 8 a víc pruzích, nesmyslný nadjezdy podjezdy kruháče, všechno tak velký, slunce pálilo a my poprvý naladili rádio K-DAY.

Pokračování příště

Front