14. 4000slov

Vážení čtenáři blogu, dovolte mi oznámit, že album ŽIL MOC GOROL vychází na streamech v pátek 1.11.2024 v 18:00. Bude to i na youtube, takže to je brzy Vaše komplet k poslechu. Vinyly pořád ještě mám a odesílám, děkuji za objednávky. Jste skvělí, že do týhle desky investujete svoje vydělaný peníze, vážím si toho. Vychází teď spoustu novýho českýho rapu, poslouchám to, jsou to nářezy, respektuju všechny, ale stejně se s Donem těšíme, až se s nima utkáme o Vaší pozornost. Tenhle blog čte pravidelně asi 100 lidí, a já doufám, že najdu sto sdílení až to bude venku i s videem z výstupu na Lysou Horu. Tak a teď pokračujeme v příběhu, skončil jsem na Slovensku a pak se zas vrátil do Prahy. Omg sám se v tom ztrácím, buďte oukej. 

Hned první den v novém projektu stojím na ranním výrobním meetingu ve skupině mě neznámejch lidí a ředitel továrny se ptá:„ na ohýbacím centru nejsou vložky a skladníci hlásí, že nemají koule, může mi to někdo vysvětlit?” Skupina zvážní, viníci klopí pohledy k zemi. V duchu si řikám: „no do prdele, kde to zase jsem?” Snažím se zachovat vážnou tvář, i když uvnitř pobublává najíždějící záchvat smíchu. Tuhle emoci se naštěstí podařilo zkrotit. Pozdě odpoledne odjíždím domů, couvám z parkoviště, vidím, že mě ten ředitel skrz okno zaujatě pozoruje, říkám si: „proč na mě tak čumí?” Couvám a pode mnou se pomalu objevuje nápis - Director, jo parkoval jsem na jeho místě. Prostě první den v práci, nevíš ani kde jsou záchody a musíš bejt připravenej, tam přežít do večera o hladu. Vystřídal jsem tolik kolektivů, že už mám na tyhle začátky svůj systém. Pravidlo číslo jedna je - drž hubu. Jako se to říká o vězení. Prostě nic neříkej, vyhýbej se přímým odpovědím, hlavně nikomu neraď a dobře si pamatuj jména. Pozoruj. Poslouchej. Poznámky vždy s sebou, zapisuj slova co neznáš, odpoledne až většina odejde, bude druhá studijní směna. Bude to hodně informací, musíš chodit brzy spát a žádnej alkohol ani nic jinýho. Poznej obyčejný lidi ve výrobě, ty mají know-how, který se v kancelářích neví. Neznáš tlak kterým prochází ti nad tebou, soustřeď se na sebe. Nesnaž se pamatovat čísla dílů, měl bys zahlcenej mozek. Používej systém a hlavně neber si nic osobně za měsíc to bude dobrý. To byla taky zajímavá mise, hodně svařování, samí roboti, zase jsem nevěděl nic moc, ale bylo víc zkušeností, postavili jsme tam pár linek, lidi supr. Zase jsem se napojil po večerech při cigaretách na manažery, který mě podrželi i přes nesouhlas přímýho nadřízenýho. EQ je nový IQ. Ten nakonec odešel a přišel místo něj chlápek co se jmenoval Pierre Gille, pravej krizovej expert. On je Belgičan a žije dlouho v ČR, tak mluví srandovně česky s francouzským přízvukem. Přijde do kanclu, bylo nás tam šest, zahlásí:„ nemám teď co říct.” Jen se se všema seznámil a pak zamířil ke mě: 

„ Ahoj já jsem Pierre Gille!” 

„ Dobrý den, já jsem Petr Žilák.”

„ hele nedělej si ze mě schrandu to nebudem kchamachádi!” 

„ nedělám si srandu!” 

„ ale tebe vůbec nemám v seznamu, co ty být?” 

„ já jsem externista”

„ Fakt? Aha…no dobche, to jsem taky.”

Něco kontroluje a už volá domů manželce, slyšim jak jí povídá: „ pchedstav si tady je kluk co se jmenuje jako já!” Čtenáři, musíš si doplnit ten melodickej french přízvuk sám. Bylo to s ním hodně zajímavý, naučil mě různý techniky jak řídit projekty v krizi. Docela jsme se skamarádili, je to neskutečnej střelec, takový služby něco stojí, útočí rychle. Nakonec jsme se občas viděli i potom mimo job, dokonce i dvakrát přijel do Beskyd. Je fakt dobrej a je s nim prdel, pokud tedy děláš svojí práci, jinak je to zvíře, co tě uloví a pověsí někde za koule pro výstrahu ostatním a nechá tě tam bez milosti vykrvácet. Tenkrát se mi podařil takovej majstrštyk. Byli tam starý nástrojaři, to je vzacnej druh, extrémně šikovný zkušený chlapi co ti vyrobí cokoliv, nebo umí od oka brousit na tisícinu, znal jsem tyhle typy ze svářecký školy. Měli tam dlouho rozdělanej takovej DIY stroj, kterej měl výrazně usnadnit proces, jenže byl zašantročenej, nedokončenej, potřeboval trochu popostrčit a oživit elektřinou. Šel jsem náhodou kolem a vidim to, ptám se k čemu to má sloužit, oni mi to vysvětlujou a stěžujou si, ucítil jsem příležitost. Zbláznil jsem Pierra a francouzskýho šéfa programu, vybojoval nějakej rozpočet a za měsíc byl stroj v provozu, bingo čau. To se fakt povedlo. 

Když se to trochu uklidnilo po večerech jsem prozkoumával Prahu, ve středu jsem občas zašel na dubstep wednesdays, který pořádal DJ Hlava a potkával různý lidi. Taky jsem někdy zavítal s kámošem do Měšťanský besedy na pivo, chodil tam totiž malovat František Kollman (RIP). To je asi největší umělec, kterýho jsem osobně potkal. On byl malíř, taky rytec skla, grafik a k tomu vyjímečnej judista, údajně první českej samuraj, něco si o něm přečtěte. Vždycky tam měl připravený stoly, na nich papíry, štětce, a maloval pro lidi, který přicházeli, vyprávěl příběhy, namáčel štětce do piva, olizoval je a vytvářel na místě neuvěřitelný obrazy plný bitev, lodí a samurajů na koních. Takhle si přivydělával, vždycky pár obrazů prodal a tak platil útratu. Odnesl jsem si domů asi tři obrazy a ještě jeho knihu s věnováním, pro mě hodně cennej artefakt. 

Rána druhej den v práci byly bolavý a už jsem cejtil, že rok a půl na takovým místě, je pro mě strop, tlak byl pořád, nekonečnej akční plán, svařovna plná prachu a hluku viz první sloka tracku Stesk a práce. Pierre mi toho nakládal víc a víc, tak jsem nakonec usoudil, že je čas na pauzu. Říkám mu: „končím, jsem unavenej, potřebuju si odpočinout asi půjdu do Compostely.” on na to: „To chci jít taky!” Nakonec odešel asi 14 dní po mě a skutečně do toho Santiaga došel, já ne. Absolvoval jsem radši pěší cestu za poznáním číslo 2 z Prahy do Plzně, respektive do vesnice u Rokycan - 100km, kde je ten dům po mým předcích. Vyrazili jsme s bráchou a jeho kámošem, došel jsem sám, psal jsem si deník, ale nevím kde je, možná z toho udělám ještě kapitolu, uvidíme, každopádně dal jsem si pár měsíců oddech. Když jedeš takový vypjatý projekty, je důležitý odpočívat, jinak tě to spálí a už nevstaneš z postele. Dá se to předpovídat, když jsi fyzicky unavenej, ale neděláš fyzicky náročnou práci, alespoň tohle jsem se naučil vypozorovat na sobě. Dávejte si na to pozor, syndrom vyhoření je vážně nebezpečnej prevít. Samozřejmě když máš dost zkušeností a vědomostí nemusíš být v takovým stresu, to ale nebyl můj případ, většinou jsem musel hodně improvizovat a manévrovat. 

V tý době jsem se už stýkal s budoucí manželkou Lucií, brzy napíšu kapitolu jak jsme se v Praze poznali. Jeli jsme i tenkrát spolu na Mallorku, byl jsem pak na chvíli za rodinou, nabíral síly. 

Potom už v cestě stála nová výzva, tentokrát do Trnavského kraje, úplně jiná pozice, jiný díly, zase extrémně nahnutá situace, hardcore, zastavování zákazníků, bordel. Potkal jsem tam další externisty, který to tam zkoušeli uhasit. Bylo to všechno hodně rychlý, příšernej tlak. Nemůžu o tom moc mluvit. Jednou jsem tam taky díky svojí neznalosti absolutně vyhořel u auditu, kterého se účastnil i obávanej šef divize a ředitel továrny. Neskutečněj trapas před německym zákazníkem, kterej mi fakt dlouho strašil v hlavě. Dokázal jsem to sice při druhém pokusu otočit, ale ta pachuť tam zůstala, i když jsem dodavatelům vyreklamovat raketu a zase se zázrakem zaplatil. Byl jsem tam asi 8 měsíců, rozlučková párty a opět chvíli stop - regenerace. Jeli jsme s Luckou na měsíc do států, chtěl jsem si splnit sen a otestovat jí při takový cestě, cejtil jsem totiž, že by to mohla být ta pravá a byla perfektní. Mám z toho 11h záznamů audio deníků, problesky jsou v Bootapu 2023.

Po návratu zase nová mise, a to do původního působení na Slovensku z předchozí kapitoly. Opět brutální chaos, měnící se vedení, jiná pozice, plaval jsem v těch sračkách a bojoval, měl jsem zase o trochu víc zkušeností. Nakonec mě poslali na tejden do Brazílie uklidnit jednoho zákazníka. Šlo o ty díly, který jsem si tenkrát skládal o víkendu v baráku, když jsem byl u nich po prvý, jak píšu ten blog tak zjišťuju, jak to ten život pěkně skladá na sebe a postupně tě připravuje na další a větší akce. Neni to moc příjemný když ti ve čtvrtek večer oznámí, že v sobotu letíš do Brazílie, že jsou tam mega nasraný, díly vydávají neakceptovatelnej zvuk a chtějí zastavit linku, tzn. ve vzduchu jsou likvidační pokuty za prostoje celý továrny. Všichni subdodavatelé se jen snaží, aby to nikdy nebylo na ně, vrtulníky a letadla na poslední chvíli obvykle zachraňují bezvýchodnou situaci. Byl jsem kompletně posranej. Než jsem odjel, vymyslely chytrý hlavy, že když dáme správný množství vazelíny na určitý místo, mohlo by to pomoct, aniž by se ty naše parts musely demontovat z auta. V Praze jsem ještě nakoupil, na doporučení Lucky - magistry umění, kvalitní štětce pro opravdový malíře a potom tam propašoval v letadle 2kg toho super automotive mazadla. Vydupal jsem si byznys třídu, takže pohoda, seděl vedle mě brazilskej obchodní zástupce, kterej prodával provazy. Ptá se kam jedu, řikám mu:„ letim na takovou misi, jestli se to nepovede, budu jedno lano potřebovat.” Takže jsem přijel, ubytoval se a druhej den mířil do továrny. Ta byla přísně střežená, takže jsem čekal poblíž ve vesnici v taxíku na můj kontakt co mě doprovodí. Varovali mě předem: „počkej na nás a nevylejzej z auta.” Přijeli pro mě z firmy co pro nás dělala třídění špatnejch kusů, vysmátej týpek, mladší než já, stejná krevní skupina.

„ Máte velkej problém, co budete dělat? 

„ Přivezl jsem tu vazelínu.”

„ Už jsme to taky zkoušeli doufám, že máš transparentní, tam je všechno vidět.”

„ Ne, mám bílou.”

Zasmáli jsme se. Hm říkám si: „ jsem mrtvej.” Později nás odvedli k testovací dráze a projeli jsme kolečko, náš díl chrastil jak blázen, blbá dávka jedný z dvanácti plastovejch lamel vylisovaný o 0,1mm špatně. S kamenou tváří ujišťuju řidiče: „ano my víme o co jde.” a udělal jsem do skrytý mezery jeden přesnej tah štetcem. Před dalším rozjezdem byl můj tep asi 200, nevěděl jsem totiž, jestli to bude skutečně fungovat. Projížděli jsme umělý hrboly a světe div se, bylo ticho, šlo to, paráda, spadl mi kámen ze srdce. Chápej, že jako externista jsem byl v podstatě u zákazníka zákazníka de fucto svýho zákazníka, kdo ví ten ví. Lítali kolem statisíce eur. Podmínečně s tim souhlasili a linku nezastavili, pak už jen procházím továrnou a vidim brazilce jak tam mají výtvarnej kroužek a aplikují vazelínu na všechny ostatní díly. Týdenní cestu jsem zakončil na samba party, i s bonusovým plaváním v oceánu v sedm ráno. Šel jsem tam i se všema, s kterýma jsem v týdnu spolupracoval, ale odmítl o půlnoci odejít a zůstal s místňákama a caipirinhou jako žil moc. Bylo to dost riskantní, ale poznal jsem, že jeden z nich je dobrej člověk a nic se mi nestane. Chtěli mě pak vzít ještě k sobě domů a pokračovat v pití, ale začali se cestou strašně hádat v portugalštině a navíc auto jelo cik cak. Usoudil jsem, že tohle už je za hranou a poprosil je ať mě vyhodí u hotelu. Po koupačce jsem neměl boty, byly v zadu, nechal jsem tedy otevřený dveře, co kdyby mi chtěli ujet, šel do kufru vzal si věci, pak zavřel dveře, rozloučil se a pokračoval do hotelu. Recepční mě nechtěla pustit dovnitř, jelikož jsem byl celej od písku a vypadal hodně společensky unavenej. Pak ale zjistili, že jsem opravdu ten, co tam bydlí už týden a pustili mě do pokoje. Brazílie na mě udělala dojem, občas přemejšlim jak se tam dostat zpátky. Návrat byl euforickej, v Praze zrovna probíhala maškarní party v Malý Plzni. Krása. 

V té době už jsem párkrát přespal v Beskydech tady na statku a začali jsme rekonstruovat, pořád jsme bydleli v Praze, a já i na tom Slovensku zároveň. Už to bylo k nevydržení. Pendloval jsem mezi čtyřma místama zároveň a nevěděl, kde mám domov. 

Posledni externí kousek byl zase u Prahy, Pierre už tam nebyl, ale doporučil mě. Zrovna potřebovali s něčim píchnout, vzpomněli si a ozvali se. Šlo o implementaci novýho ERP systému, strašnej masakr, já v týmu 4 lidí proti celý továrně, těžký. Ale jeli jsme poctivě, hned po příchodu jsem viděl, že už je všechno připravený, prakticky hotový, jen ten francouz co vedl projekt, nedokázal zatim český lidi nadchnout. Klasika, lidi nemají rádi změny. To je přesně práce pro mě, na cigárech jsem vyprávěl jak je ten systém skvělej a pomalu se začalo myšlení otáčet. Když se to spustilo, samozřejmě se objevily fuckupy, ale dali jsme je do pořádku a šlapalo to, za pár měsíců už byl čas odejít. 

V tý době jsem začal jezdit každej tejden za Donem, kterej bydlel poblíž. Měl jsem nastohovaný nějaký texty z posledních let, nahraný dema a řekli jsme si, že zas uděláme spolu desku. Don těm textům totiž věří nejvíc ze všech. V pondělí jsem mu poslal demo, on v úterý připravil kostru beatu, ve středu jsem koupil basu piv, a jel za nim nahrávat, ve čtvrtek do práce.  Všichni hosté se postupně ukázali na místě a natočili svoje party. Trvalo to pár měsíců a když to Don pořádně vyšperkoval bylo z toho album 4000slov. Dais udělal parádní web, nechtěli jsme žádný nosiče, jen zas zkusit něco jinak. Natočili jsme 3 klipy, jeden s Kellym na track Jimmy ve fakultě UUD v Plzni a další s Kryštofem na My tu nejsme a Gambleřinu. Přihodili jsme na album i Donovo remix tracku Bezesvitu, kterej se tam pár let válel a v červnu 2018 to zveřejnili. Myslim, že velice speciální prezentace alba, kdo tu stránku neviděl může tady v sekci 4000slov, jsou tam dobrý fláky, ještě pořád zrajou a čekají na objevení. Proběhl křest v Plzni dobrá akce i show. Pak už jsem cítil, že je čas se zastavit. Pokračování v bookletu Žil Moc Gorol.

František Kollman

https://www.databazeknih.cz/knihy/laskavy-samuraj-ucitel-ticheho-zabijeni-132681

Brazílie - Holčička, která bydlela s tátou v chatrči na pláži

Maškarní Malá Plzeň